První světová válka a postoj našeho národa k ní.
      Atentát v Sarajevu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda (28. 6. 1914) byl jen záminkou k rozpoutání války. Již na počátku války bylo jasné, že ani Češi ani Slováci se s válkou neztotožňují, že válka je záležitostí pouze Němců a Maďarů. Mezi obyvatelstvem se šířili letáky s proruskými (slovanskými) hesly a zpívali se známé písně s upravenými slovy (např. Červený šátečku kolem se toč, jedeme na Rusa nevíme proč)
      Na frontě naši vojáci hromadně zbíhali do zajetí (např. v dubnu 1915 to byl celý 28. pluk) a sebou si často brali i sokolské legitimace, doufajíce, že jim v zajetí pomohou.
      V pozdějším období války se vojáci odhodlávali k ještě výraznějším akcím jako například v Kragujevaci, kde se vzbouřil 71. pěší pluk tvořený převážně Slováky a 44 rebelů bylo popraveno.
      Tyto činy prostých lidí vedly T. G. Masaryka k rozhodnutí zahájit protirakouský odboj. „Já jsem se zastyděl, že my političtí vůdcové, byli jsme bezradní ještě v okamžiku, kdy již naši vojáci zvedli revoluci.“       Již v srpnu 1914 v Paříži vzniká z příslušníků československé kolonie vojenská, rota „NAZDAR“. Která dostala svou přezdívku od spojeneckých vojáků, protože se její členové zdravily Sokolským pozdravem, nazdar. Na podzim vojáci prodělali výcvik a odcházeli na frontu jako „Compagnie Nazdar“, kde byli zařazeni do svazku Marocké divize. V květnu 1915 se divize přesunula do oblasti Arrasu, kde zahájila ofensivu proti Němcům. V prvním sletu byla rota Nazdar. Pronikla linií obrany a dostala se přes silnou palbu do hloubky osmi kilometrů. Operace trvala asi dvě hodiny. Rota měla značné ztráty a přestala prakticky existovat. Její přeživší příslušníci byli rozptýleni do jiných útvarů a bojovali až do konce války na všech bojištích západní fronty. Naší rotě se dostalo ocenění v armádním rozkazu, který ocenil zejména ducha odhodlanosti a obětavosti.       V Rusku po vypuknutí války Češi a Slováci žijící v Rusku manifestovali proti Rakousku a volali po svobodném státu. 28. září 1914 v Kyjevě přísahalo 700 příslušníků České družiny. Ti byli přiděleni v ruských jednotkách jako rozvědčíci a k provádění protirakouských agitací. Řady České družiny (tzv. Starodružiníků) rostly. V lednu 1916 vznikl Československý střelecký pluk a dále Československá střelecká brigáda.
      Brigáda se skládala ze tří pluků: Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova a Jiří z Poděbrad. Přestože nebyla ještě plně vyzbrojená, vystrojená a neměla dělostřelectvo, byla na vlastní žádost nasazena na frontu v rámci připravované Kerenského ofensivy u městečka Zborov. Úsek na kterém měla útočit, byl široký 6,5 km. K útoku vyrazili naši Čs. legionáři 2. 7. 1917 v 9 hodin ráno. Okolo poledne pronikli přes zákopové linie až k rakouskému dělostřelectvu. Fronta byla prolomena.
      Bohužel, pasivita a totální rozpad ruských jednotek zavinily nevyužití úspěchů Čs. legií a zhroucení ofensivy i celé fronty.
      Tato bitva však znamenala obrovský úspěch na poli politickém a znamenala přelom v chápání spojenců vůči Rakousku-Uhersku. T. G. Masaryk napsal: „Zborovem zahájili jsme svou vojenskou akci, která nás postavila na roveň národům bojujícím.“ Později bylo 2.7. dnem československé armády.       Pro podporu války a monarchie se vyslovili pouze někteří poslanci katolických stran a jedna frakce sociálních demokratů. Na politické úrovni docházelo k radikalizaci a v Tříkrálové deklaraci roku 1918 se dožadovalo spojení českých zemí se Slovenskem. Podobně tomu bylo i na Slovensku. Politická reprezentace zpočátku zaujala pasivní postoj, aby se nemusela vyjadřovat k podpoře války. Tu podpořili pouze někteří katolicky orientovaní poslanci. 24. května 1918 prohlásil Andrej Hlinka v Turčanskom sv. Martině: „…Sme za orientáciu československú“. Slovenská domácí politika se přihlásila k ideji společného státu.       V Paříži 14. října 1918 bylo vyhlášeno vytvoření prozatímní československé vlády v čele s T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem. Požadavek spojení Čechů a Slováků nesplnil ani poslední pokus císaře Karla o záchranu monarchie vyhlášením federalizačního manifestu 16. října 1918. V něm se sice mluvilo o národních státech, ale Čechy měli zůstat bez pohraničí a Slovensko bez spojení s Čechy, stále ve svazku s Maďarskem.
      Na tyto aktivity reagovala tzv. Wilsonova nóta z 18. října 1918. V té se říká, že „mezi Čechoslováky a říší německou a rakousko-uherskou je stav válečný, Československá národní rada je válčící vláda“.
      Na tuto nótu odpověděl rakouský ministr zahraničí J. Andrássy. Nótou jejíž text byl vyvěšený 28. října 1918 a který Pražané pochopili jako kapitulaci Rakouska-Uherska. Nadšené davy se vydali do ulic, strhávali znaky c. a k. monarchie a všude byly trikolory.
      Převrat proběhl bez prolévání krve, bez střelby a rabování. Do značné míry to bylo zásluhou Sokolů, protože starosta Sokola dr. Josef Scheiner vyslal do ulic sokolské hlídky v krojích, které dbaly o pořádek. Sokolové střežily budovy, hlídali sklady s potravinami a jiným materiálem, dbali o bezpečnost občanů. Spolupracovali s vojenským velitelem J. Rošickým. (On a jeho syn byli popraveni v roce 1942 za práci v odboji proti německým okupantům.)
      Národní výbor československý, ve kterém byli F. Soukup, V. Škrobár, A. Švehla, J. Stříbrný a A. Rašín vydal prohlášení: Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa!       Válka skončila 11. listopadu 1918, legionáři se vraceli do svobodné vlasti, ale domů ještě ne, čekaly je boje na Těšínsku proti Polákům a na Slovensku proti Maďarům.